10 nejčastějších mýtů o kyberšikaně

Případy kyberšikany bohužel stále přibývají – podle dat se s ní setkalo už každé druhé dítě. Tomu přispívá i fakt, že má mnoho podob, mezi které patří například urážky, vyhrožování, sextorze nebo třeba i vyčlenění z online komunit. Zároveň kolem ní stále koluje mnoho polopravd, které zkreslují skutečnost a tím nám brání se efektivně chránit.

Mýty vs. realita
1. Je to jenom online, ne "doopravdy"
Online prostředí mění jen formu, ne podstatu šikany. K té se děti můžou uchýlit z různých důvodů – kvůli tlaku vrstevníků, nízkému sebevědomí, touze po pozornosti nebo problémům v rodině.

Digitální platformy a sociální sítě umožňují šikanovat druhé mnohem intenzivněji, ale byla by chyba myslet si, že se to děje jen "v síti". Šikanující své oběti často trápí i v reálném životě. Před kyberšikanou se tak nedá uniknout, ani se schovat doma.

2. Vždyť jsou to jen děti
Zlehčovat šikanu jako běžnou "klukovinu" znamená ji podceňovat. Šikana totiž může mít vážný dlouhodobý dopad na sociální a emoční vývoj oběti. A nejde tady jen o děti. S některými druhy kyberšikany – např. trollingem, doxingem, zveřejňováním intimních materiálů ze msty nebo stalkingem – se potýkají i dospělí.

3. Nevšímej si jich a oni přestanou sami
Tato strategie téměř nikdy nefunguje. Ignorování situace totiž může vést agresora k domněnce, že jeho jednání nemá žádný reálný dopad, následkem čehož takříkajíc "přitvrdí". Stejně tak není pravda, že nahlášení šikany celou situaci jenom zhorší.

4. Moje dítě by mi o tom řeklo
Pokud s vámi vaše dítě řeší všechno otevřeně, máte velké štěstí. Ne vždycky to tak ale funguje. Děti si během dospívání procházejí různými fázemi, které ovlivňují jejich psychologický a emoční vztah k rodičům, a tím i jejich ochotu se svěřovat.

Za kyberšikanu se zároveň můžou stydět, bát se reakce – naší i agresora – nebo jednoduše podceňovat závažnost toho, co se jim děje. Taky ale můžou mít strach, že když se svěří, zabavíme jim mobil, počítač nebo tablet.

5. Žádný internet, žádný problém
Moderní technologie sice kyberšikanu umožňují, ale nejsou jejím jediným a hlavním původcem. Jádrem problému totiž nejsou sociální sítě, ale šikana jako taková. A ta většinou nezmizí, ani když dětem zabavíme telefon. Pokud totiž vaše dítě trápí například spolužák, může se odepřením online přístupu z šikany na internetu velmi snadno stát šikana ve škole.

6. Odhalit agresory je téměř nemožné
Ačkoliv je pravda, že někdy se za internetovou anonymitu schovávají neznámí tyrani, většina agresorů zná své oběti osobně. Obvykle se jedná například o spolužáky, bývalé přátele nebo expartnery. Sociální sítě a další platformy navíc dokážou identifikovat uživatele, kteří prokazatelně porušili podmínky služby, a tím napomoct odhalení agresorů.

7. Kyberšikana jde snadno poznat
Kyberšikana je nejzákeřnější v tom, že probíhá především ve virtuálním prostředí. To znamená, že na svých obětech nezanechává žádné fyzické stopy. Je tedy důležité naučit se lépe rozpoznávat varovné signály psychického strádání, jako jsou náhlé změny v chování, výkyvy nálady nebo zhoršení školních výsledků. Pokud si něčeho takového všimnete, je na místě začít se jemně vyptávat.

8. Šikanátoři jsou vyvrhelové
Skutečná identita agresorů jejich okolí většinou hodně překvapí. Proč? Protože lidé často online říkají a dělají věci, na které by v reálném světě nikdy ani nepomysleli. Tomuto principu se říká disinhibiční efekt.

Také je důležité zmínit, že i agresoři sami často bývají šikanovaní nebo zneužívaní. Ačkoliv je tedy snadné vykreslit je jako "záporáky", skutečnost může být trochu komplikovanější.

9. Kyberšikana vede k sebevraždám
Oficiální údaje z USA uvádějí, že 14,9 % dospívajících zažilo kyberšikanu a 13,6 % dospívajících se pokusilo o sebevraždu. Tyto údaje spolu ale nemusejí souviset. Důvodů k ukončení vlastního života je často několik a kyberšikana může, ale nemusí být jedním z nich. V každém případě ji ale není radno podceňovat.

10. Za kyberšikanu můžou sociální sítě
Když dojde na kyberšikanu, obvykle je naším prvním instinktem svalit vinu na sociální sítě a komunikační platformy. Ty jsou sice ze zákona povinné neetické chování potírat, ale kyberšikanu není vždy snadné odhalit. I když se algoritmy lepší, kontext, slang a jemné jazykové nuance jim stále ztěžují detekci. Proto je nutné s dětmi o úskalích sociálních médií hlavně otevřeně mluvit.

Žádný rodič nechce, aby se jeho dítě potýkalo s kyberšikanou. Úplně ho izolovat od digitálního světa ale může napáchat víc škody než užitku. Řešení tedy zůstává jediné – být na pozoru a otevřenou diskuzí zajistit, že budou na pozoru i děti samotné.

Zdroj: dvojklik.cz